Ploština 1984–1989

V této části vzpomínek se nebudu zabývat ani Zlínem ani jeho veřejnou dopravou. Vzpomenu na účast tehdejšího Dopravního podniku na organizaci z mého pohledu jedné z nejkontroverznějších politických akcí, která se konala v 80. letech minulého století. Mám na mysli tzv. okresní mírové slavnosti na Ploštině.

Ačkoliv jsem se všech šesti ročníků ze služební povinnosti účastnil, zjistil jsem, že mé osobní vzpomínky jsou naprosto nedokonalé a děravé. Je to nejspíše tím, že realizační tým, který dostal za úlohu zhostit se dopravní organizace, byl tímto úkolem hodně vytížen a neměl kdy sledovat celkový průběh této akce (nemám moc chuti nazývat ji slavností). Pracoval pod značným politickým tlakem. Dalším aspektem, který si s podivem uvědomuji až nyní, je jakési postupné vytěsnění ze společenské paměti.

Na samotném památném místě je (nebo alespoň při mé poslední návštěvě zde byla) jen hodně stručná a málo vypovídající informace na jednom z informačních panelů a ani mé následné dotazy u pracovníků zlínského muzea nevedly k žádným uceleným poznatkům. Nezbývalo tedy, než obrátit se na tehdejší tisk, jakkoliv svou dobou ovlivněný, ale události určitě zachycující.
Povězme si nejdříve pro úplnost, co vlastně Ploština je a znamená. Odlehlá pasekářská osada na Valašskokloboucku byla vypálena na samém sklonku války 19. 4. 1945 hitlerovským komandem kvůli údajné spolupráci s partyzány. Upáleno zde bylo 24 osob, 3 popraveny a 1 umučena při výslechu. Mírumilovně působící místo jako by po mnoho let (aniž by bylo zapomenuto) vedlo návštěvníky k tiché pietě, návštěvě malého muzea a – budiž – trochu monumentálního památníku.

Na podzim roku 1983 však bylo rozhodnuto v kterési kanceláři OV KSČ, že se účel tohoto místa změní. Vybuduje se zde nový amfiteátr pro několik desítek tisíc návštěvníků, zřídí se nová přístupová cesta z Drnovic o délce 1 900 metrů a řada dalších zařízení, která umožní konání monstrózní akce, nazvané Okresní mírové slavnosti. Datum prvního ročníku byl určen na 8. a 9. září 1984, což se také se stalo. Dobový tisk hovoří o počtu 7 000 účastníků.

Kdo na Ploštině někdy byl, ten ví, že z dopravního hlediska musela být akce tohoto rozsahu černou můrou organizátorů. Autobusy, dopravující účastníky, se musely pohybovat jednosměrným okruhem po komunikacích neurčených pro tento účel. Od časného rána jich přijížděly desítky z celého Zlínska, jak „modrých“ – tehdejších linkových ČSAD – tak „červených“ – městských autobusů Dopravního podniku. Oba dopravci měli různé úkoly: při navážení účastníků ze Zlína a okolí ráno působily bok po boku, ale pak se úlohy rozdělily. Modré autobusy nadále zajišťovaly dopravu zejména ze Zlína a vzdálenějších obcí a zpět, červené městské pak zajišťovaly jednosměrnou kyvadlovou dopravu z přestupního bodu ve Vysokém Poli a následně mezi Ploštinou, Drnovicemi a zpět Vysokým Polem. Zejména úsek z Vysokého Pole na Ploštinu, cca 4 kilometry úzké klikaté asfaltové lesní cesty, byl zatěžkávací zkouškou pro městské autobusy s automatickou převodovkou, nezvyklé tomuto druhu provozu, a také pro dispečerskou službu. Však také v pohotovosti na místě byl tahač, autojeřáb a pojízdná dílna s nejlepšími mechaniky, neboť jakákoliv technická komplikace by znamenala přerušení provozu s vážnými následky, hlavně pak politickými. Proto byly vždy vybírány autobusy v co nejlepším technickém stavu, navíc předem prošlé mimořádnou kontrolou. Nasazeny byly zejména osvědčené Karosy ŠM 11, později také novější B 731. Také řidiči byli vybíráni z těch zkušenějších. Mimo to, že na místo bylo potřeba dopravit tisícovky návštěvníků a účinkujících v kulturním programu, zejména šestsettřináctky s nejrůznějšími papaláši byly ostře sledované. Na výběru řečníků a jejich počtu si organizátoři dávali záležet, nechyběl ani Miloš Jakeš.

Celý cirkus se pak v podobné režii odehrál i v následujících letech s tím rozdílem, že už byl pouze jednodenní, ale vždy rozsáhlejší. V roce 1985 se konal 8. září a v dalších letech se postupně přibližoval k datu 21. srpna, se zjevnou snahou překrýt případné vzpomínky na sovětskou okupaci z roku 1968. Naposledy se odehrál v roce 1989 dne 19. srpna.
Rok od roku připomínala organizace této akce více a více lidový jarmark, ve kterém jako by se zapomínalo na osudy obyvatel tohoto místa. Nechyběly stánky se zbožím, které nebylo běžně k dostání. Nemálo účastníků přijelo, nakoupilo a opět odjelo. „Čárku“ za účast měli a doprava byla zdarma. Ani kulturní program nebyl bez významu. Bohužel jsem neměl možnost po celé roky něco z něj vidět. Každoročními stálicemi byli: BROLN, TOČR, Jožka Černý, Václav Hybš s nejrůznějšími sólisty, folklorní soubory Hradišťan, Lúčka, Kašava, skupiny Poutníci, SLS Leška Semelky, TURBO, sourozenci Ulrychovi, herci Lipský, Lír, moderátor Miloš Frýba a jistě mnozí další.

Počasí většinou příliš nepřálo a vzpomínám na nejméně dva ročníky, kdy se akce doslova utopila v dešti a blátě, i když noviny hlásily rekordy v počtu účastníků: tu 13 tisíc, jindy 14 500, pak 17 tisíc. V roce 1989 reportáž v regionálním tisku uvádí: „…a z oblohy řinuly se proudy deště, Ploština jako by plakala, halíc se do těžkých šedých mračen…“

Ani za takových podmínek nedošlo během šesti ročníků této podivné, jistě nákladné a zbytečné akce alespoň z dopravního pohledu k žádné významné mimořádné události. Nasazená technika i mnohdy vypjatá dispečerská služba obstály. Za celou dobu jsem ale nezaznamenal ve sdělovacích prostředcích ani v různých politických a jiných hodnoceních žádná slova uznání těm desítkám řidičů, dispečerů a technických pracovníků, kteří se jí účastnili.

Tak alespoň vzpomenu na bouchnutí několika zátek od sektu vždy po ukončení každého ročníku. Lidem z dopravního štábu, který míval sídlo v malé chatce nad ploštinským muzeem, spadl kámen ze srdce. A po posledním uplakaném ročníku se do zdejší krajiny zase vrátil klid, který sem bezesporu patří.