Jízdné, jízdenky – 4. část
Mechanické odbavování cestujících neboli MOC – takový název se vžil pro nový odbavovací systém. Jeho hlavním atributem je nákup jízdních dokladů předem mimo vozidlo, označení či znehodnocení (obojí je správně) jízdenky pro jednotlivou jízdu při nástupu do dopravního prostředku v přístroji, který se jmenuje označovač či znehodnocovač anebo prostě strojek, jak bylo uvedeno na jízdence i v pokynech vyvěšených ve vozidlech.
Začal se šířit v Česku i na Slovensku v polovině 70. let ze západní Evropy a prvním průkopníkem byla, jak už řečeno, Praha.
Nový systém zásadně změnil i způsob nástupu cestujících. K nástupu všech cestujících sloužily zadní a střední dveře, všechny dveře pak mohly být používány k výstupu. V tehdejším DPMG byl vypuštěn zkušební balonek, který měl cestující veřejnost na zlomovou událost připravit. K 1. 8. 1977 byl umožněn nástup cestujících s časovými předplatními jízdenkami všemi dveřmi. Pouze cestující platící u řidiče nastupovali nadále předem. Změna se vžila rychle, ale protože se tím rozšířily možnosti nepoctivých cestujících, na významu velmi získala revizorská služba. Byla také násobně posílena.
Stojí za zmínku, že v tarifně přepravním předpisu bylo v té době ustanovení, že „majitel časové nebo volné jízdenky je povinen při vstupu do vozidla se jí viditelně prokázat ostatním cestujícím“. Byl to pokus o zavedení jakési společenské kontroly dodržování pravidel, ale již od začátku bylo jasné, že se neujme. Sám jsem zažil několik případů, kdy poctivý nastupující, většinou postarší baťovec, učinil pokus o prokázání se lhostejnému shromáždění ve vozidle, a dočkal se nanejvýš nevraživých pohledů či jizlivé poznámky. S opačným případem, kdy by se někdo ve vozidle dožadoval prokázání jízdenkou po přistoupivším, jsem se nesetkal nikdy ani já, ani nikdo, s kým jsem tehdy tuto problematiku probíral. Tak toho lidé brzy zanechali, a přestože toto ustanovení bylo léta v platnosti, v reálu se na ně brzy zapomnělo. Boj s černými pasažéry tak zůstal na bedrech profesionálů a tak to má být.
Změna nástupu se brzy vžila a vytvořila předpoklad pro zavedení výše uvedeného MOC od 1. 10. 1980. Je to systém, který se v podstatě používá dodnes. Pouze tehdejší označovače byly opravdu mechanické a po vsunutí jízdenky se pohybem ruky proděravěla v 9místném kódovém poli. Označovače byly velmi jednoduché, tím i spolehlivé, a sloužily mnoho let až do doby, kdy se od odbavovacího systému v polovině 90. let začalo žádat více. Ale to předbíháme.
Dlužno říci, že přechod k novému systému připravovala velmi pečlivě pracovní skupina napříč všemi odděleními DPMG, tehdy se jmenovala Komplexní racionalizační brigáda, a provoz naběhl naostro k uvedenému datu bez jakékoliv zkoušky.
Označovače byly maďarské provenience a v každém třídveřovém vozidle jich bylo instalováno, nemýlím-li se, pět. Po každé straně středních a zadních dveří a jeden na protější straně. V kloubových vozidlech pak osm. Cestující byl povinen „neprodleně po nástupu do vozidla označit příslušný počet jízdenek“.
Nezřídka pak docházelo ke sporu o výklad slůvka „neprodleně“. K cestujícím šla informace, aby nastupovali s připravenou jízdenkou. Revizoři byli školeni, aby ponechali dostatek času po odjezdu ze zastávky a zahájili přepravní kontrolu, až když už mají cestující označeno. Ale ne tolik, aby si někdo ve vozidle teprve začal v zavazadlech hledat jízdenku apod. Řešil jsem po léta dlouhou řadu stížností typu: … nastoupil(a) jsem, a než jsem stihl(a) cokoliv udělat, revizor mi zabránil… Ale práce revizorů není tématem této části povídání.
V označovačích byly čtyři perforovací „hřebíky“ v trolejbusech, v autobusech pak tři. Řidiči měli za úkol několikrát za směnu na konečných stanicích kód změnit. Přesný čas a sestavu kódu udával služební jízdní řád. Dodržování kódovací kázně měli za úkol kontrolovat namátkově dispečeři a systémově revizoři, kteří při začátku kontroly označili kontrolní jízdenku a podle ní kontrolovali cestující ve vozidle.
Zmiňme se ještě o způsobu předprodeje jízdenek. Vedle stálých předprodejů, provozovaných DPMG, kde byl v nabídce kompletní sortiment jak časových, tak i jednotlivých jízdenek, zajišťovala předprodej jednotlivých jízdenek i široká síť externích prodejen, typicky trafik, obchodů s potravinami apod. Pochopitelně za příslušnou provizi, o jejíž výši se také vedl letitý spor. Ale naprostou novinkou byly prodejní automaty na jízdenky. Dovoz západní Německo, značka Merona, byly postupně umísťovány na strategických zastávkách sítě. Byly oblíbené jak u cestujících, tak u obsluhy pro svou jednoduchost. Nevzpomínám si na žádný případ vykradení za celé dlouhé roky jejich provozu.
Označovače jízdenek i prodejní automaty tohoto druhu již pomalu upadly v zapomnění, a tak se i jejich fotografie obtížně hledá. Alespoň že se zachovala sběratelsky jistě ceněná jízdenka s číslem 1.
Cena jízdného 1 Kčs v jednom pásmu i ceny předplatních jízdenek zůstaly zachovány, a tak jízdné „za korunu“ platilo od roku 1968 až do roku 1991, tedy plných 23 let. Až tehdy padl monopol celostátně stanoveného jednotného tarifu a města si postupně začala tvořit tarifní i odbavovací systémy podle svých provozních i ekonomických podmínek. A tomu bude věnována ještě příští část tohoto seriálu.
