Vzhled vozidel MHD

V předcházejících částech tohoto povídání jsme zmínili celou škálu vozidel, která byla ve zlínské (a samozřejmě i otrokovické) MHD použita. Možná je na čase povědět si něco o jejich vzhledu. Mám na mysli zejména barvy laku karoserií. Je potřeba si uvědomit, že MHD je důležitou součástí vnímání charakteru města, je podstatným městotvorným prvkem a své uživatele má jediným pohledem ubezpečit, že je vše ve městě tak, jak má být, a vozidlo přijíždějící k zastávce lze již zdálky bezpečně identifikovat mezi ostatním provozem. Dvakrát to platí o vozidlech elektrické trakce, tramvajích i trolejbusech, kde vedle vozidel samotná infrastruktura potřebná pro jejich provoz dává najevo, že městu stálo za to její vybudování pro občany a že na tom nehodlá hned tak něco změnit. S jistou nadsázkou lze říci, že teprve město s elektrickou dopravou je opravdickým městem s koncepcí dopravní služby. A autobus? Ten dnes jede a zítra může jet jinudy nebo vůbec. Tomu také odpovídala očekávání obyvatel všech měst, kteří sledovali stavby tramvajových či později trolejbusových tratí, ty zlínské ve čtyřicátých letech minulého století nevyjímaje.

Vozidla samotná jsou pak výkladní skříní dopravní služby. Jejich vzhled se pochopitelně s časem měnil. U těch prvních můžeme jejich barevný design odhadovat vzhledem k absenci barevných fotografií jen podle blednoucích vzpomínek pamětníků.

Kdo a proč rozhodl o tom, že první válečné trolejbusy ve Zlíně budou právě tmavě modré, nevíme. Modrá zajisté je jednou z hlavních barev na zlínském znaku, ale odstín neodpovídá. Já mám původní barvu trolejbusů spojenou s barvou tehdejších poštovních schránek, zda správně či ne, nedovedu již posoudit přesně. Ani nevím, zda tato barva je nějak spojena s Baťovými továrnami. Buď jak buď, tmavě modrá spodní část karoserie s šedým podokenním pruhem, obsahujícím bílým písmem provedené označení provozovatele, světle krémová okenní část a navazující opět šedá střecha se staly na řadu let korporátními barvami zlínské MHD, autobusů i trolejbusů. Koncem 50. let začala vozidla blednout. Do světlejšího odstínu modré se převlékala postupně při velkých opravách a také při dodávkách nových vozidel. Podokenní pruh, okenní část i střecha obdržely barvu krémovou. Označení provozovatele se z podokenního pruhu přestěhovalo na bok vozidla do části před střední dveře a vystřídala ho elegantní oranžová linka, v některých verzích doplněná i linkou nad okny. O přesném odstínu světlejší modré je možno vést a také se vede polemika, podle mého názoru byla světlejší, než je například lak na rekonstruovaném muzejním „erťáku“, ale bez zachovaného původního vozidla či jeho části nebo alespoň věrohodné fotografie je barva vybraná pro konečný vzhled rekonstrukce ta správná.

foto Olga Němečková

Modrá ale již nevydržela na zlínských vozidlech dlouho. V polovině šedesátých let se začala objevovat v českých i slovenských městech vozidla s unifikovanou barevnou úpravou, sestávající ze spodní části červené a od oken výš krémové. Nevím, zda to bylo výsledkem nějakého centrálního úřednického rozhodnutí nebo tlaku výrobců, pro které bylo jednodušší vyrábět velké série vozidel v uniformním designu, ale v každém případě se pak vozidla MHD dala všude lehce rozeznat podle převažující červené, na rozdíl od autobusů linkových, honosících se převážně barvou modrou.

Vzhled karoserie, dodnes přezdívaný jako „polomáčený“, se postupně měnil. Vyskytly se krémové pruhy, rozdělující spodní červenou část, v různé šíři i s různým umístěním, některé varianty pruhů se vyhnuly dveřím, které zůstaly čistě krémové, po velkých opravách se vyskytly i laky trochu netypické, vždycky však v červeno-krémové. To vše u trolejbusů i autobusů, nově dodaných i opravovaných. Výjimkou byly jen kloubové autobusy Ikarus 280, které byly dodány v také pro tento typ a městské provedení unifikované úpravě, tzn. spodní část karoserie tmavě červená, celé dveře, okenní část a střecha bílé. O těchto vozidlech jistě bude řeč později.

Se vzhledem vozidel korespondovala i barevná úprava vlečných vozů, jejichž provoz dozajista také stojí za zmínku. Jako v jednom z mála případů provozního nasazení v MHD byly ve Zlíně připojovány za trolejbusy. Jejich období bylo v 50. a 60. letech, odzvonilo jim v polovině let 70. po zrušení funkce průvodčích. Představovaly v té době docela jednoduchý a efektivní způsob posilování přepravní kapacity ve špičkách. Ráno vyjel trolejbus s vlekem, který po špičce odstavil na konečné a před odpolední špičkou ho opět přivěsil. Použití bylo především na tehdejší lince D Padělky – Otrokovice. Samozřejmě, že vlek vyžadoval obsluhu průvodčí, nejen pro prodej jízdenek, ale i pro zavírání dveří a vůbec dohled na bezpečnost cestujících. Proto také na lince D vydržely průvodčí nejdéle. Barevné schéma vleků, které pocházely od několika výrobců, kopírovalo vzhled trolejbusů, i když ne zcela. Vzhled vozidel se měnil postupně a tak nebylo výjimkou spatřit červený trolejbus s modrým vlekem či obráceně. Vzhled vleků velmi trpěl grafitovým práškem ze sběračů trolejbusů a zejména v dešťových obdobích byl dost odpudivý. Neúnavnými tahači vleků byly nejstarší trolejbusy FBW-BBC, 7Tr, 8Tr i 9Tr, nevzpomínám si, že by byl vlek za Vetrou, ty ani nejezdily na lince do Otrokovic.
Éra červeno-krémového, více nebo méně unifikovaného celorepublikového vzhledu městských vozidel, skončila s rokem 1989. S návratem jména města k původnímu Zlínu začala také snaha o odlišení jejich vzhledu. Diskuze o novém městském designu nebyla příliš dlouhá. Zlínské barvy byly žlutá a modrá, to bylo jasné, vzorem byly tak trochu i dresy zlínských hokejistů. Bohužel nikoho v tu dobu nenapadlo vzít do hry i představu města Otrokovice. Každopádně bylo rozhodnuto, že nový zlínský design bude vozidlo ve spodní části karoserie žluté s modrým pruhem ve spodní části, okenní část a střecha pak bílé. Tyto barvy mimo bílé, kterou nahradila žlutá i na střeše a s měnící se šířkou i umístěním modrého pruhu a také se změnou žluté do tmavšího odstínu, zůstaly vozidlům dodnes.

foto Jiří Holeček

Dodnes v základním barevném standardu. Velmi brzy se objevil i prvek použití vozidla MHD jako nosiče reklamy. To přineslo i jistý zdroj příjmů pro dopravce, vítaný i ze strany města. Vyvážen je ovšem dopadem na jednotné působení MHD jako systému na své uživatele, o estetickém působení nemluvě. Osobně nejsem příznivcem zejména polepu oken v rámci celovozové reklamy.
Právě díky předpokládanému zájmu o reklamu byla specifikace nových, zejména kloubových trolejbusů, na přelomu tisíciletí požadována v bílé barvě.

Závěrem bych si dovolil požádat ty, kteří mohou číst toto povídání, o zpětnou vazbu. Chtěl bych napsat o některých záležitostech, ale chybí mi údaje i vzpomínky. Zejména bych chtěl vzpomenout na jednu z podle mého názoru nejbizarnějších akcí 80. let, a to jsou tzv. mírové slavnosti na Ploštině. Mé vzpomínky se zde potýkají s naprosto ujetou a smyslupostrádající politickou akcí, která však po dopravní a logistické stránce byla brilantně zvládnuta. Nemám však dostatek věrohodných podkladů a proto prosím kohokoliv, kdo ví něco o čase, programu nebo má jakékoliv další vzpomínky, ať neváhá napsat na e-mail machacek.antonin100@gmail.com. To ostatně platí o čemkoliv, co se týká MHD ve Zlíně a Otrokovicích.
Antonín Macháček