Spolupráce s Ukrajinou v 90. letech

V době, kdy Ukrajina čelí válečnému konfliktu a není zřejmé, jak bude další spolupráce s touto těžce zkoušenou zemí pokračovat a na co bude navazovat, může být užitečné vzpomenout si na polovinu 90. let, kdy DSZO, s.r.o., začínala v oblasti obnovy vozidel MHD na tomto území aktivně působit. Dá se říci, že dláždila cestu řadě dalších českých firem, které později na ukrajinském trhu úspěšně působily.

Muselo to být někdy ve druhé polovině roku 1994, tedy po opětovném sjednocení všech činností, souvisejících s MHD opět do jedné firmy (viz díl č. 6). Tehdy se v tehdejším Dopravním podniku Zlín objevili vysocí představitelé městského dopravního podniku Ternopil na Ukrajině, konkrétně ředitel Zvizdarik a technický náměstek Kulina. Podnikali cestu po Česku za účelem získání informací a konexí pro zajištění generálních oprav trolejbusů české provenience v zemi původu. Jednalo se o trolejbusy 14Tr, vyrobené ve Škodě Ostrov. Proto jejich cesta mířila nejdříve k výrobci. Ten však nebyl na opravy trolejbusů připraven a celá jeho kapacita byla tehdy vytížena výrobou. Odkázal je tedy na některé zkušené provozovatele, a tak se ocitli ve Zlíně.

Ternopil je město s asi 220 tisíci obyvatel na území Haliče. Nachází se asi 130 kilometrů východně od Lvova, do Kyjeva ještě dále na východ je odtamtud asi 450 kilometrů. Celé toto území má velmi pestrou minulost. Historicky patřilo k Polskému království, pak k Rusku, Rakousku-Uhersku, krátce vznikla Ukrajinská lidová republika, aby opět připadla k Polsku, za známých okolností ji převzal Sovětský svaz. Krátce existovala opět samostatná Západoukrajinská lidová republika, kterou zabralo Polsko, poté opět Sovětský svaz, proběhla okupace Německem, po válce se tato oblast stala opět součástí Sovětského svazu a v současné době je to jedna z 24 oblastí republiky Ukrajina.

Trolejbusů zde v tuto dobu bylo provozováno kolem 70 na poměrně rozsáhlé trolejbusové síti. Provozovatelem byl městský dopravce, který mimo trolejbusů již neprovozoval žádné autobusy. Ne že by zde nejezdily, ale byly provozovány řadou jiných dopravců, stejně jako nepřehledné množství tzv. maršrutek – tedy malých autobusů. Trolejbusy byly převážně české výroby, jezdilo ještě množství 9Tr, které pamatovaly zahájení provozu v roce 1975, dále pak novější generace 14Tr a několik vozidel ukrajinské či ruské provenience. Situace v technickém stavu byla následující: 9Tr byly udržovány v provozu jakž takž vlastními silami, často v takovém stavu, který by u nás již nebyl přípustný, avšak protože byly personálem i cestujícími velmi oblíbené, počítalo se s nimi ještě nadlouho. Životnost 14Tr za zoufalého nedostatku náhradních dílů pomalu již také docházela, a proto byly určeny na potencionální předmět generálních oprav, také proto, že 9Tr byl už v ČR prakticky vyřazený a neprovozovaný typ a generální opravy již nebyly možné. Ternopilská delegace na jednání dost spěchala, nejen proto, že jim ubývalo provozuschopných vozidel, ale zejména proto, že se na Ukrajině rozbíhal program rozsáhlé hospodářské pomoci z USA pod názvem USAid, který zahrnoval pro města prostředky právě na opravy stávajících vozidel. Jako všude jinde platilo, že kdo je dříve připraven, ten si uloupne více perníčku.

Přes počáteční jistou nedůvěru, zejména ze strany DPZ – připomeňme, že byla 90. léta a platební morálka nebyla příliš dobrá ani mezi českými obchodními partnery, a tady stál neprověřený subjekt z Ukrajiny –, byla však dohodnuta zakázka na opravu dvou trolejbusů. Do Ternopilu se vypravila malá skupinka odborníků, která měla na místě prověřit technický stav trolejbusů určených k opravě a získat podklady pro ocenění zakázky a uzavření smlouvy. To vše si vyžádalo nějaký čas, včetně získání garancí platby od amerického správce programu, a tak až 24. července 1995 se u rampy zlínského nádraží objevily 2 vagony se 2 trolejbusy 14Tr. Jejich stav byl dost žalostný, do této míry opotřebení se zlínské trolejbusy před velkou opravou nikdy nedostaly, o to větší výzva však stála před zkušenými zlínskými automechaniky a elektrikáři. Příliš času nebylo. S oběma vozy se počítalo jako s hlavní atrakcí při oslavách 20. výročí zahájení trolejbusové dopravy v Ternopilu, a tak bylo nutno se neprodleně pustit do práce. I když se s takto rozsáhlou a do značné míry prestižní zakázkou zlínští ještě nesetkali, podařilo se. Dne 3. listopadu 1995 proběhla v Ternopilu velkolepá trolejbusová sláva, při které se skvěly v první řadě slavnostního průvodu oba trolejbusy s vlajkami ČR a Ukrajiny na boku a s nápisem „Zlín Ternopilu“. Po mnoha projevech a televizních natáčeních projely celým městem za velkého zájmu obyvatel. Sjeli se zde také ředitelé všech početných ukrajinských trolejbusových provozovatelů, nešetřili uznáním a mnozí z nich v budoucnosti využili dodávek českých dopravních podniků i dalších firem.

K této akci je nutno dodat následující:
Všechny platby z ukrajinské strany proběhly v plné výši dle smlouvy bez jakéhokoliv zdržení, a to i při dalších dodávkách v budoucnosti, již nehrazených z amerických peněz. Množství trolejbusů, které se později vyřazovaly v českých dopravních podnicích, skončilo po opravách v Ternopilu i dalších ukrajinských městech a dobré služby zde konají snad navzdory válce dodnes.

Reputace zlínských trolejbusáků byla značně posílena a poptávka po jejich službách narůstala i od řady českých dopravních podniků.

Opravy pro externí odběratele se staly významným zdrojem příjmů DPZ, respektive DSZO, a snížily tak potřebu dotačních zdrojů od majitelských měst Zlín a Otrokovice. Svědčí o tom čísla o zisku z této činnosti v těchto letech: 1995 – 2,5 milionu Kč, 1996 – 3,8 milionu Kč, 1997 – 3,9 milionu Kč, 1998 – 5,1 milionu Kč, 1999 – 3,4 milionu Kč, 2000 – 2,3 milionu Kč.

Na vrcholu objemu těchto prací v roce 1998 se jednalo o 6 procent potřebných dotací od obou měst.

V pozdějších letech už zájem o dodávky prací a trolejbusů na Ukrajinu spíše upadal. Bylo to způsobeno nejdříve zpřísněním tamní legislativy, omezující dovoz starších strojů ze zahraničí, a posléze zejména bouřlivým rozvojem místních výrobců nových vozidel, často i za spolupráce českých firem.