Jízdné, jízdenky – 5. část

Počátkem 90. let se ceny jízdného, tak jako ostatně všechny ceny, pohnuly směrem vzhůru. Bylo zřejmé, že tento pohyb bude dynamický, a začaly se objevovat názory, že tehdejší odbavovací systém s „děrovacími“ označovači jízdenek již nebude splňovat potřebné požadavky. Po tarifu se začalo žádat, aby více zohledňoval závislost ceny na projeté vzdálenosti. Proděravění jízdenky však umožňovalo jízdu do výstupu z vozidla, lhostejno, zda po jedné zastávce, nebo po projetí celého pásma, které ve většině měst tvořila celá dopravní síť. Tak začala poptávka po novém technickém řešení označování jízdenek. Dopravci věděli, co potřebují: označení jízdenky datem, časem, číslem vozidla, popř. dalšími údaji, jednoznačně identifikujícími nástup do vozidla. Potřebné zařízení však žádný z tuzemských výrobců nenabízel. V západním zahraničí se vyskytovala již běžně, avšak cena neodpovídala možnostem českých dopravců. Tehdejší Sdružení dopravních podniků iniciovalo u různých českých elektrotechnických firem zahájení vývoje, což ovšem mělo nějakou dobu trvat.

Mezitím začala své zařízení dopravním podnikům předvádět německá firma Klüssendorf, tehdejší výrobce zejména pro německý trh. Její zájem proniknout i do Česka a na Slovensko byl velký a ochota jít s cenou na přijatelnou úroveň zřetelná. A protože ve Zlíně byla reforma tarifu v podstatě připravená, pozval výrobce zástupce tehdejšího již DSZO do svého berlínského výrobního závodu. Vzpomínám si, že to bylo ve čtvrti Spandau, přímo naproti zbourané věznice. Ta byla jak známo zbořena po smrti posledního vězně, nacistického pohlavára Rudolfa Hesse, odsouzeného v norimberském procesu na doživotí.

Přestože firma při jednání ještě více snížila cenu, jednání nakonec ztroskotalo. Nabízené zařízení totiž pracovalo s pětiminutovým časovým krokem a to bylo pro připravovanou 20minutovou platnost zlínské jízdenky nepřijatelné – časový krok činil plnou čtvrtinu doby platnosti! Nic nebylo platné přesvědčování, že co je dobré pro desítky německých měst, musí být dobré i pro Zlín – úpravu zařízení pro minutový krok, z našeho pohledu nepříliš složitou, výrobce odmítl. Navíc se ukázalo, že nabízené zařízení pracuje autonomně a centrální řízení pěti jednotek vozidlovou řídící jednotkou není v ceně, což mimo zajištění jednotného času nenabízelo klíčovou možnost centrálního vypnutí systému při zahájení revize jízdenek. Zato prý ušetříme na kabeláži. Vraceli jsme se domů bez dohody.

Nejméně tři české firmy mezitím – píše se rok 1993 – finišovaly ve vývoji vlastních zařízení. Dvě z nich nakonec předvedly víceméně funkční výrobky, splňující požadavky dopravců – Mikroelektronika z Vysokého Mýta a olomoucký SAVS. V soutěži nakonec byl vybrán SAVS, když vedle ceny byla zohledněna rychlost dodávky a skutečnost, že systém byl v provozu již v DP města Olomouce a fungoval. Nakonec se během provozu ukázaly některé konstrukční nedostatky, nicméně fungoval vcelku spolehlivě řadu následujících let. A tak se v průběhu roku 1994 mohly činit přípravy k zavedení nového systému odbavování a nového tarifu. Jeho platnost byla stanovena k 1. únoru 1995. Nejsložitější bylo vybavit všechna vozidla odpovídající kabeláží.

Cena jízdného se mezitím již zvýšila i v rámci „děrovacího“ označování jízdenek. Základní jízdenka se zdvojnásobila k 1. 2. 1991 na 2 Kčs, k 1. 7. 1991 na 3 Kčs a k 1. 4. 1994 na 4 Kčs. Síťová jízdenka v těchto termínech skočila z 35 Kčs na 125/125/200 Kčs.

Ceny připravené pro nový odbavovací systém byly: jízdenka na 20 minut nepřestupná 4 Kč, na 40 min. přestupná 6 Kč. Čas 20 minut platnosti nepřestupné jízdenky byl stanoven tak, aby se za něj nedalo dojet z nádraží v Otrokovicích do centra Zlína. Pro časové jízdenky byla stanovena celkem 3 pásma s hranicemi Louky-křižovatka a Malenovice ZPS s cenami pro různé kombinace, uveďme alespoň A-Zlín za 150 a A+B+C (celá síť) 210 Kč.

Nový systém nabídl i nové možnosti jízdenek – zejména vícenásobné, i když ty s perforací, určené pro postupné odtrhávání označovacích polí, se neosvědčily, trhaly se, krčily v kapsách cestujících a šly pak obtížně do označovačů zasunout. I platnost jednodenních a sedmidenních jízdenek se přestala řídit samoobslužným vyznačením doby platnosti samotným cestujícím, ale prostě označením při prvním nástupu do vozidla.

Bohužel se ale otevřely i nové možnosti pro různé nepoctivé kutily. Gumování, zmizíkování, voskování a jiné pozměňování vyznačených dat vyžadovaly bystré revizorské oko a brzy se na oddělení přepravní kontroly rozrůstala pestrá sbírka těchto výtvorů. V tehdejší nabídce dodavatelských tiskáren zpočátku nebylo mnoho možností ochranných prvků, a tak to někteří zkoušeli. To se však mělo brzy změnit. Tak jako cena jízdenek postupně narůstala, bylo potřeba s nimi začít zacházet jako s ceninami. Několik let se dokonce jízdenky tiskly v zahraničí, kde měli přece jen s ochrannými prvky více zkušeností, ale brzy i česká Státní tiskárna cenin nabídla tisk s řadou moderních ochranných prvků za přijatelnou cenu.

Tento způsob odbavování i přes řadu pozdějších modernizací platí dodnes. Původní označovače jsou již dávno nahrazeny, vozidlové počítače vedle řízení označovačů mají mnoho dalších funkcí, prodejní automaty jsou již několikáté generace, předprodej nabídl vedle prodeje u řidiče i SMS jízdenky a platby kartami a mnoho dalšího. Zdá se však, že nějaký převratný nový způsob odbavování zatím není. Snad jen jízda zdarma, kterou některá menší města u nás i v zahraničí nabízejí. Ovšem zdarma není nic, jízdné je pouze hrazeno z veřejných rozpočtů. Ale k tomu je asi příliš daleko.