Jízdné, jízdenky

Jízdné, jeho placení a výběr jsou neoddělitelnou součástí provozu a ještě více ekonomiky MHD. Už dříve jsme konstatovali, že při budování nových dopravních systémů v předminulém a také první polovině minulého století hrála kalkulace návratnosti vložené investice zásadní roli při získávání akcionářů, ochotných vložit své peníze do nabízeného projektu. Neboť šlo až na výjimky o právní formu akciových společností. Nejinak tomu bylo při vzniku zlínské trolejbusové dráhy. Podle kalkulací měly příjmy z jízdného zaručit až 30procentní rentabilitu provozu.

Při zahájení provozu byla poměrně málo rozsáhlá dopravní síť rozdělena na 10 pásem a základní jízdné do 3 pásem bylo stanoveno na 1,50 Kč. Pro lepší přehled obecenstva byl na rubu každé jízdenky vytištěn plánek sítě se znázorněním příslušných pásem.

Tyto zde uvedené jízdenky jsou nejstarší mě známé dochované exempláře z roku 1944. Pokud by se objevily ještě další druhy jízdenek z válečné doby, byl bych vděčen za jejich poskytnutí ke zdokumentování. Druhů bylo samozřejmě více, do 5 pásem za 2,50, zlevněné pro děti atd.
O jízdném a názorech na ně ve dnech zahájení provozu se můžeme ostatně dočíst v dobovém tisku.

Časopis Zlín dne 4. 2. 1944 (tedy jen několik dní po zahájení provozu):
„Kdyby přijel do Zlína cirkus jakéhokoliv jména, nebude mezi mládeží od dvou do sedmdesáti roků takový poprask, jako když začne jezdit trolejbus. Na každé stanici valná hromada, krky povytažené, oční bulvy upřené do dálky a je slyšet jenom: „Už jede? – Už jel? – Už jsi jel? – Jak to jezdí? – Kolikrát jsi už jel? – Jedu. Jedeš? Jedeme. Jedete. Jedou.“ A tak dále.
Ona je to vzácná příležitost být pamětníkem a moci se pochlubit, že je člověk jedním z prvních, kdož zahájili zlínské okruhy. Až budou jednou „žuby ve škleničce“ a vnoučkové na klíně, jak se potomnějším stařešinům bude hrdostí dmouti hruď a klepat brada, až budou moci vyprávět, jak to tenkrát bylo, když „še žahajovalo“…
…Ale tatínkové si chtějí v neděli někdy po obědě zdřímnout, a aby se dětí zbavili, dají jim peníze a děťátka běží podporovat veřejnou dopravu. A nejsou to jenom malé děti. I dospělá mládež včetně prošedivělých ročníků propadá trolejbusové horečce v domnění, že trolejbusy jsou nějakou atrakcí, a tak celý ten vážně míněný podnik v prvních dnech dostal lunaparkovou příchuť.
Lidičky dobří, nedivte se! Vždyť v takovém Lunaparku by za svezení chtěli nejméně desetikorunu za tak veliký okruh. Když si koupí za dvacet korun dva bločky, objede za ně Zlín sedmkrát kolem. To je láce!…

Aniž bychom měli možnost detailně posuzovat kupní sílu protektorátní koruny, zdá se, že výše jízdného nebyla ve válečném Zlíně nijak nedostupná. Za necelý rok 1944 (od zahájení provozu 27. 1. 1944) bylo přepraveno 3 830 tis. cestujících, za rok 1945 pak i s přerušeními provozu po dobu bombardování a následných osvobozovacích bojů 4 756 tis. cestujících. Čistý zisk pak za rok 1944 činil i se započítáním odpisů více než 20 procent, podobně pak v následujícím roce 1945.

Za výběr jízdného od začátku provozu zodpovídaly průvodčí, nedílná součást posádky každého vozidla. Je třeba říci, že jejich povinností zdaleka nebylo jen kasírování cestujících, ale tehdejší dopravní předpis obsahoval desítky dalších bodů, za které od začátku téměř bez výjimky dámské personální složení neslo zodpovědnost. Dnes bychom se možná mnohým usmívali, jiné bychom zase třeba znovu v provozu přivítali. Nicméně doba průvodčích je již dávno za námi a snad se k některým zaniklým povinnostem ještě někdy vrátíme. Nyní se však vraťme k dobovému tisku, který o průvodčích soudil jen v nejlepším:

Časopis Zlín dne 4. 2. 1944:
Děvčata v uniformě
Uniforma, ať je jakákoli, dá vždycky každému, kdo si ji oblékne, punc důležitosti, a proto je samozřejmé, že v uniformě se každý cítí důstojnější. Zvykli jsme si také vidět v uniformě člověka solidního, poctivého a počestného, který by nebyl schopen žádné špatnosti.
Ve Zlíně máme už týden děvčata v uniformě. Říkáme jim slečny průvodčí anebo průvodkyně a nový trolejbus si ani nedovedeme bez nich představit. Mají nejhezčí uniformy ze všech průvodkyň, jako navzdory pomluvám, že pánské kalhoty ženám nesluší. A dovedou se srdečně usmívat. Snad proto, že jezdí na nejmodernějších trolejbusech a že se nemusejí tolik zlobit s cestujícími. Můžeme věřit, že jim jejich úsměv nikdy nikdo nezkazí?

Tomu samozřejmě věřit dnes nemůžeme. Pozdější časy poměr k uniformám nadlouho pokazily. A to i k těm, které si to vůbec nezasloužily. Nicméně zlínské trolejbusové průvodčí si držely ještě dlouhé roky kredit a autoritu. K jejich konci se dostaneme později.

Nyní se ještě zmiňme o systému nástupu a výstupu cestujících.

Odbavování cestujících s průvodčími se dělo podle tzv. „systému Peter Witt“, tzn. nástup širšími zadními dveřmi, u kterých po pravé straně bylo stanoviště průvodčích. Vystupovalo se pak středními a předními dveřmi a značná část úsilí průvodčích spočívala v tom, aby přesvědčily cestující k postupu do přední části vozidla. Ti vykazovali jistou neochotu opustit střední část vozu a vpředu bývalo volněji. Silný hlas a časté výzvy „postupujte dále do vozu“ byly požadovanou výbavou do služby. Pořádek ve voze a poměrně malá pravděpodobnost úniku před zaplacením jízdného byly nespornou výhodou. To se však, jak uvidíme, mělo časem změnit.