Jak se dostal trolejbus do Zlína (1.část)
13. 8. 2021
Jak se dostal trolejbus do Zlína (3. část)
30. 9. 2021Jak se dostal trolejbus do Zlína (2. část)
V předcházejícím vyprávění jsme opustili předtrolejbusový Zlín v roce 1934, kdy zlínští představitelé upřednostnili zásobování pitnou vodou před trolejbusy. Přehrada v blízkém Fryštáku pak byla skutečně vybudována v letech 1935–1938 a v roce 1939 uvedena do provozu.
Zajímavá nabídka se objevila v roce 1937 ze strany ČKD. Po úspěšném zavedení trolejbusů v Praze a předpokládaném rozšiřování do dalších měst představuje projekt dvounápravového trolejbusu střední velikosti, určeného pro provoz do středně velkých a menších měst. Jeho délka je necelých 8 metrů, obsaditelnost 57 osob, pracovní název „Městský troleybus TNT 4000“. Technický výkres viz fotografie. Na tuto nabídku však zlínští městští představitelé nijak nereagují.
Situace se mění až ke konci roku 1939, kdy se vedení Baťova koncernu rozhodlo převzít dopravu svých zaměstnanců do vlastních rukou a nakoupit pro tento účel 15–20 autobusů. Generální ředitel Čipera pověřil tímto úkolem nákupní oddělení strojů a investic. A zde se objevuje na scéně muž, který dokázal přesvědčit vedení koncernu o výhodnosti trolejbusů oproti autobusům a celý projekt pak dovedl k úspěšnému závěru. I když v pamětní publikaci k 70. výročí trolejbusové dopravy byl příběh Ing. Viléma Peciny popsán, domnívám se, že neuškodí jej v tomto okamžiku připomenout. Dokumentuje totiž velmi názorně činnost a myšlení lidí vychovaných Baťovými závody.
Pecina byl prvním ředitelem trolejbusového provozu. Osobnost, která není prostá rozporů, zejména pak za války, kdy se přihlásil k německé národnosti. Nicméně není známo, že by tato skutečnost měla nějaký vliv na jeho vztah k předválečným spolupracovníkům nebo že by této skutečnosti využíval ve svůj prospěch na úkor jiných. Naopak můžeme spekulovat (důvěryhodné podklady pro to nemáme), jaký by asi byl osud trolejbusové dráhy, nebýt jeho vlivu na okupačních úřadech, zda by v této složité době vznikla a zda by vznikla vůbec.
Kdo to byl inženýr Pecina? Co o něm dnes víme?
Můžeme čerpat ze dvou záznamů dílenské kartotéky podniku Baťa: první z nich je předválečná, druhá pochází z doby po okupaci a je v němčině.
Víme, že Ing. Pecina se narodil 5. listopadu 1904 v Písku u Uh. Hradiště (dnešním Moravském Písku). Postavení rodiny by se dalo nazvat jako střední vrstva: otec byl inspektorem státních drah, matka v domácnosti. Dva mladší sourozenci, později úředník a učitelka. Vilém studoval reálku v Olomouci a ve Vídni, pak vystudoval techniku v Brně. Od roku 1928 do 1933 vystřídal několik zaměstnání – elektromontér, servisman, strojní inženýr. U Baťů nastoupil k 30. 8. 1933 do oddělení 845 jako elektrikář. Do roku 1941, kdy se začal plně věnovat úkolu, kterým byl pověřen – přípravě trolejbusového provozu, vystřídal opět několik funkcí, zejména korespondenta a nákupce, až od 21. 8. 1941 v české verzi vykonává funkci skupináře, v německé Gruppenleiter.
Tento životopis nenaznačuje s jistotou, co vedlo Ing. Pecinu k změně národnosti. Nevíme to, a po pravdě řečeno, nemá dnes už ani cenu po tom pátrat. Jistou stopou může být, že se v roce 1934 oženil, jeho manželka se jmenovala za svobodna Anna Englischová a dceři dali jméno Soldi. Syn Vilém i Ing. Pecina sám se za okupace uvádějí již jako Wilhelm.
Z podnikové kartotéky se už dozvíme jen to, že v roce 1936 složil jazykové zkoušky a že „ovládá němčinu jako svůj mateřský jazyk“ a „angličtinu ústně i písemně“. Poslední strohý záznam je z 3. 5. 1945 – propuštěn, důvod propuštění – Němec.
Autor tohoto textu měl možnost setkat se krátce s tímto mužem, který „zařídil“ trolejbusy ve Zlíně, v roce 1993, kdy poprvé od konce války navštívil Česko a Zlín. Jeho krátké návštěvě v Dopravním podniku byl přítomen i tehdejší ředitel Ing. Zdeněk Peřina.
Bydlel nedaleko Mnichova. Bylo mu bezmála devadesát, avšak vypadal nejméně o 20 let mladší. Celou cestu až do Zlína se svou manželkou sám řídil auto. Paměť mu fungovala obdivuhodně a v češtině nebyl ani náznak toho, že ji dlouho nepoužíval. Při krátké zdvořilostní návštěvě nebyl čas na podrobné vyprávění, ale slíbil, že si pokusí vzpomenout na nějaké zajímavosti z počátků trolejbusového provozu a napsat je. Zanedlouho pak vyšla pamětní brožura k 50. výročí trolejbusového provozu, a tak jsme mu ji poslali.
V průběhu dalších asi dvou let si autor s Ing. Pecinou vyměnil několik dopisů. Detaily, na které si Ing. Pecina vzpomněl, byly opravdu obdivuhodné. Bohužel se však stala věc, kterou již nejde napravit: z vykradeného auta zmizely s ostatními věcmi i tyto dopisy, mimo jednoho, který se zachoval v kopii. Naštěstí je to ten, který nejvíce hovoří o tom, jaká byla úloha Ing. Peciny, že byl skutečně člověkem, bez nějž by celá myšlenka pravděpodobně upadla v zapomenutí. A tak si ho přečtěme, abychom mohli nasát atmosféru doby, kdy vznikala zlínská trolejbusová dráha.
Welschbillig 14. 2. 1994
Vážený pane inženýre Macháčku,
nevím, jak Vám děkovat za Váš přátelský dopis s přiloženou publikací k 50. výročí zahájení dopravy tenkrát Zlínské dopravní a. s. dne 27. 1. 1944. Způsobil jste mi velkou radost a zadostiučinění po 50 letech, kdy Zlín na mne zapomněl. Omlouvám se, že jsem Vám nenapsal dříve, ale hledal jsem nějakou maličkost, která snad patří k Vašim dokladům, našel jsem svůj pas, vystavený ve Zlíně 4. prosince 1939, svou vojenskou knížku ze dne. 4. X. 39, zbrojní pas č. 233/44, tyto tři doklady mi zůstaly, nic více, ale nesou mou fotografii z konce roku 1939. Přikládám zvětšeninu 13 × 18, skvrna na límci je otisk razítka, nýtek nahoře vpravo upevnění na cestovním pasu. Stovky Zlíňanů dnes asi kolem 70 – 80 let mě dobře znali, zaučoval jsem řidiče více než jeden rok, viděli mne vždy vedle řidiče neb za volantem, snad mne ještě někdo pozná.
Bylo to ke konci roku 1939, když mne gener. ředitel fy Baťa pověřil zakoupením 15 – 20 autobusů, řekl mi, že se rozhodl vzít osobní dopravu našich zaměstnanců a obyvatel Zlína do zodpovědnosti naší firmy.
Pan Čipera mne znal dobře, od 14. 4. 34 velmi dobře, den, na který nezapomenu do konce mého již jen velmi krátkého života. Důvěřoval mi. Odpověděl jsem mu proto, že autobusy nejsou vhodné pro dopravu osob ve Zlíně, odůvodnil jsem svůj návrh zakoupit troleybusy. Stejně jako já viděl je často v Curychu, snad i v jiných městech ve Švýcarsku. Požádal mne o projekt. Znal jsem dobře pana Bobáka, šéfa elektrárny, Ševčíka, šéfa strojíren, Buršíka, šéfa konstrukce, objednávali u mne stroje, velká zařízení, investice (č. 990), věděl jsem, co mne snad čeká. Pan Čipera mi přislíbil, že mi nikdo v celé organisaci nesmí dávat rozkazy, že si své spolupracovníky vyhledám sám, že nikdo z nich ani já osobně nebude za spolupráci na projektu troleybusu placen, ani odměna přislíbena. Pan Čipera skončil rozpravu slovy, která nikdy nezapomenu:
„Nerozumím troleybusům, ale rozumím penězům a znám vás.“
Hotový projekt pak podepsal bez poznámky.
Moji spolupracovníci byli Ing. Dostál, OZVD, kde jsem byl ředitelem, ze stavebního oddělení fy Baťa Ing. Elgart, Ing. Pechar, Ing. Pařízek a na konci František Horsák, pilný, věrný a spolehlivý spolupracovník. Všichni pracovali rádi, nebylo diferencí.
Z mého cestovního pasu:
25. července 1940 jsem byl v Curychu, abych zakoupil celé zařízení pro dopravu troleybusy. Měl jsem plnou moc nakupovat.
Asi pět dnů po mém příjezdu o pěti hodinách odpoledne jsem obdržel telegram podepsaný jen panem Čiperou, byl to zákaz objednávat či nakupovat.
Nemluvil jsem ten den více s nikým, byl jsem nešťasten, téměř zdrcen. Čtyři hodiny později, v 9 hodin večer, jsem telegrafoval panu Čiperovi:
„Váš telegram přišel pozdě, vše je objednáno a zakoupeno. Pecina.“
Ani slovo více – ale objednáno neb zakoupeno nebylo nic.
Můj předchůdce v nákupním oddělení strojů a investic byl panem Čiperou propuštěn za maličkost, měřeno s tím, čeho jsem se dopustil. Byl to Ing. Zamrajev, syn aristokrata, vysokého důstojníka, který padl ve válce proti bolševikům, žil sám v hotelu Společenský dům se svou matkou. Uniformovaný vrátný měl rozkaz vyvést Ing. Zamrajeva okamžitě z továrny, neměl času mě předat své oddělení. Zamrajev mluvil 5 řečí plynně, já jen česky, německy, málo francouzsky, ještě méně anglicky.
Riskoval jsem po návratu do Zlína okamžité propuštění. Do 8. srpna jsem zakoupil veškeré zařízení, všechny doklady a potvrzení měly správné datum, po odeslání telegramu.
Asi 2 dny po mém návratu do Zlína, bylo to kolem 10. srpna, jsem požádal pana Čiperu o osobní rozmluvu bez jiných svědků. Požádal jsem ho před prvním slovem k záležitosti „troleybusy“, aby mne po dobu mého referátu nepřerušil. Pan Čipera souhlasil. Řekl jsem mu, že jsem jeho telegrafický zákaz očekával. Dr. Ing. Jansa a Ing. Srnec z odd. „Trolleybusy“ fy Českomoravská Kolben-Daněk mi řekli, že zakoupím-li trolleybusy ve Švýcarech, pak fa ČKD nekoupí u nás ani jednu pneumatiku pro svá auta zn. Praga. Bylo to rozhodnutí generálního ředitele ČKD. Pan Čipera pak jednal, jak snad musel.
Řekl jsem panu Čiperovi, že i já jsem nemohl jinak, než jsem jednal, přes to, že jeho zákaz jsem dostal včas. Řekne-li mi, že jsem propuštěn, odpovím jen slovem: „Akceptuji“.
Po několika vteřinách pan Čipera řekl: „Když jste koupil, tak jste koupil.“ Žádné výčitky, vše bylo jak dříve.
Vážený pane Macháček, jsme kolegové – oba inženýři, rozumíme si, mluvím s Vámi jako s přítelem, v listopadu t. r. bude mi 90 let. Dnes vím o troleybusech již jen málo, Vy ale vše, vzrůst a velikost Dopravního podniku Zlín svědčí o Vaší práci a snaze. Děkuji Vám z celého srdce za Vaši práci, se kterou jsem před 50 lety začal.
S přátelským pozdravem Dipl. Ing. W. E. Pecina
K dalším okolnostem vzniku zlínské trolejbusové dopravy se vrátíme zase v příštím pokračování.
Antonín Macháček
